Kostel sv. Mikuláše v Letonicích

Kostel sv. Mikuláše Kostel sv. Mikuláše tvoří dominantu obce. Je připomínaný již roku 1235. Pro jeho středověké stáří svědčí i poloha uprostřed hřbitova.

Farní kostel sv. Mikuláše v Letonicích stojí nad jihozápadním okrajem vesnice. Kostel je dominantou a pomyslným středem obce, na který je z každé strany obce velmi pěkný a monumentální pohled. Dnešní barokní kostel stojí na místě původních kostelních staveb, které se postupně rozšiřovaly od věže k oltáři. Jde o orientovanou jednolodní chrámovou stavbu s odsazeným rovným presbytářem, ke kterému z jižní strany přiléhá sakristie. Po severní a jižní straně kostela jsou boční kaple a bývalé boční portály. V ose západního průčelí je hranolová věž se zvonovým patrem a průsvitnými ciferníky ukončená stanovou střechou s bání a křížem. V jihozápadním rohu stavby je pozdější kůrové schodiště. Fasádu kostela člení odstupňované vpadlé výplně bílého a tmavě růžového nátěru a sokl. Okolo kostela je hřbitov. V panoramatu kostela je zřetelně viditelná kaple Panny Marie stojící na východní straně pod kostelem.
Kostel sv. Mikuláše
Kostel byl postaven v roce 1699 podle projektu italského kněze a architekta Domenica Martinelliho (1650-1718), který právě pracoval na slavkovském panství pro svého přítele hraběte Dominika Ondřeje z Kounic (1654-1705). Projekt byl vypracován v roce 1694 a stavba byla dokončena v roce 1699 a to nákladem patrona kostela a majitele obce Dominika Ondřeje Kounice. Podpůrná zeď a schodiště bylo dokončeno v roce 1703. Roku 1767 byla nově zastřešena věž. V roce 1944 byl upraven areál hřbitova průrazem zdi a vybudováním schodiště. Projekt Jana Doupovce z října 1943 na přístavbu bočních lodí kostela a rozšíření kůru se však nerealizoval. Bylo postaveno jen kůrové schodiště a severní předsíň. V roce 1969 byla rozšířena sakristie, roku 1979 byl zazděn jižní vchod. Letonický kostel sv. Mikuláše je nejen chloubou obce, ale i krásným a čistým architektonickým barokním skvostem v této části Moravy.

Interiér kostela je vznosný, střízlivě vyzdobený a soustředěný. Vnitřní vybavení pochází z 1. poloviny 18. století, další součásti jsou pozdějšího data. Poslední úprava interiéru a jeho výzdoby a výmalba proběhla v roce 2007. Strop kostela tvoří valená klenba dosedající na průběžnou římsu po obvodu kostela, která je podepřena dvojitými sloupy s hlavicemi a patkami dosedajícími na průběžný odsazený sokl. Interiér kostela je vymalován bílou a světle žlutou barvou, mramorová dlažba černo – žluté barvy je položena na koso. Presbytář a boční kaple jsou odděleny stupněm. V chrámové lodi a presbytáři je 9 oken, v bočních kaplích jsou půlkruhová s vitrážemi tzv. včelí buňky, ostatní jsou se segmentovým záklenkem. V presbytáři je monumentální dřevěný mramorovaný a pozlacený hlavní oltář z 1. poloviny 18. století, později doplňovaný a upravovaný. Je na něm hlavní oltářní obraz sv. Mikuláše a v horní části je obraz Nejsvětější Trojice. Svatostánek s velikonočním beránkem a poprsím andílků je doplněn sochami bělozlatých adorujících andělů, jejichž sochy jsou dále i v horní části oltáře. Před oltářem jsou dva stupně a mramorovaný pokoncilní oltář čelem k lidu s řezbou Božského Srdce, sedes, ambon, ministrantské sedačky, z roku 1856 je kazatelna. V kněžišti visí na stěnách obrazy sv. Cyrila a sv. Metoděje z roku 1863 od Josefa Zeleného a je zde i věčné světlo. Původní erb Kouniců nad oltářním obrazem byl po roce 1918 nahrazen zlacenou řezbou. V boční severní kapli je oltář s obrazem sv. Mikuláše Tolentinského a se svatostánkem a socha sv. Judy Tadeáše. V boční jižní kapli je oltář s obrazem sv. Antonína Paduánského, socha Božského Srdce Páně a sv. Antonína. Tento oltář býval cílem poutníků již více jak před 300 lety, dnes je místem úcty domácích. O Vánocích zde bývá letonický betlém. Naproti kazatelně vpravo stojí křtitelnice z roku 1574 se sousoším Křtu Páně, svícen s paškálem a procesní kříž ve stojanu. V kostelní lodi jsou dubové lavice, před nimi jsou menší lavičky, pod kůrem je zpovědnice a zbytek z původních malých barokních lavic. Na místě jižního portálu je oltář Panny Marie s Božím hrobem a sochami andělů, Panny Marie Lurdské, sv. Terezie z Lisieux a sv. Bernadety. V kostele visí 14 obrazů Křížové cesty od P. Bedřicha Kamarýta, faráře v Deštném v Čechách. Byly posvěceny 6. dubna 1902 P. Antonínem Cyrilem Stojanem – dosvědčuje to tabulka u 1. zastavení. Obrazy jsou netradičně výstižně nazvány mystickými slovy. Kostel je osvětlen i třemi lustry a nástěnnými svítidly pod Křížovou cestou. Předsíň kostela je oddělena zasklenou mříží. V předsíni je pak socha Piety s prostým křížem, socha sv. Josefa a sv. Anny a obraz českých patronů a náhrobní deska z černého mramoru. Hudební kruchta je podepřena dvěma sloupy, původní zábradlí bylo nahrazeno zelenkavou secesní mříží při prodlužování kůru do lodi před stavbou varhan v roce 1906. Na kůru jsou mechanické varhany s kuželkovými vzdušnicemi I+P/9 od Jana Tučka z roku 1906. Jejich šedě – růžová novorenesanční skříň byla v roce 1999 přizpůsobena mramorováním hlavnímu oltáři. Hrací stůl varhan stojí v mříži kůru, která je černá s vyzlacenými květy. Nad varhanami je světle modrý ciferník věžních hodin s pozlacenými ručičkami. V prostoru za varhanami je pak jejich ventilátor a schodiště s řadou památek na dřívější život farnosti. Sakristie je vybavená klekátkem a běžným nábytkem na paramenta a další kostelní prádlo a potřeby. Je vyzdobena křížem, obrázky svatých z původních korouhví, obrazem Sv. otce, oltářními tabulkami a dalšími obrázky a fotografiemi.

Ve věži jsou mechanické věžní hodiny z roku 1969 a čtyři modré ciferníky s pozlacenými ručičkami. Ve zvonovém patru věže jsou dva hodinové cimbály a čtyři zvony, které ladně a noblesně znějí v souzvuku a1+c2+d2+f2, tj. sv. Mikuláš (velký), 510 kg, průměr 970 mm, Gabriel Knos a Rudolf Manoušek, Martinice u Velkého Meziříčí 1970, Panna Maria (stará Marie), cca 300 kg, 800 mm, z doby okolo roku 1500, sv. Václav (poledňák), 165 kg, 670 mm, Gabriel Knos a Rudolf Manoušek, Martinice u Velkého Meziříčí 1970, sv. Antonín Paduánský (velký umíráček), 162 kg, 617 mm, Rudolf Perner, Pasov 2007. Kostelu patří i malý zvonek z roku 1815, cca 20 kg, 320 mm, tón f3 a zvon c3 na kapli Panny Marie, který v roce 2000 nahradil starý železný umíráček. V letech 1917 a 1942 byly z věže některé naše zvony zrekvírovány pro účely válečného průmyslu.

 

Kostel sv. Mikuláše - interiér

Nejstarší dochovaná písemná zmínka o Letonicích je z roku 1235 a souvisí s obcí a klášterem v Doubravníku u Tišnova. Doubravník je úctyhodná a prastará obec, nejstarší písemná zmínka je v listině z 25. září 1208. Doubravnický klášter sv. Kříže s kostelem sv. Františka Serafínského byl založen v letech 1228-1231 Štěpánem z Medlova (+1235). Po založení tohoto ženského kláštera byla v Brně 29. července 1235 sepsána listina, která stvrzuje držení klášterních statků udělených při založení kláštera Štěpánem z Medlova. Vydavatelem listiny byl moravský markrabě Přemysl (1209-1239), nejmladší syn krále Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie Uherské. V této listině je uvedeno i patronátní právo nad kostely ve Velešovicích, Kučerově a Letonicích. Šlo o obce s kostely na Vyškovsku, které dodnes existují. Letonice byly tehdy v listině uvedeny v poněkud „zkomoleném“ tvaru, kvůli čemuž jej dodnes někteří badatelé spojují s jinou neznámou obcí.

Obec a klášter Doubravník se postupně rozvíjely. Až v politických a hospodářských zmatcích husitského období 15. století dochází ke stagnaci. V důsledku husitských válek se sestry musely zachránit za brněnskými hradbami, ale po následném rozchvácení kláštera a jeho statků se neměly kam vrátit. Postupně tedy konvent doubravnických sester vymřel a v roce 1465 již klášter neexistoval. Zanikl v důsledku poválečného ekonomického rozhodování Jana z Pernštejna (+1475), dědice a držitele zakladatelských práv a pána nad klášterními statky. Obec se rozvíjela ve středověké městečko, dnes městys. V listině z 19. září 1500 jsou mezi 40 obcemi uváděny opět Letonice. Původní gotický kostel sv. Kříže byl nahrazen monumentální stavbou goticko – renesančního stylu, kterou Pernštejnové stavěli během 16. století. Chrám byl vysvěcen olomouckým biskupem Stanislavem Pavlovským (1579-1598) v roce 1583. Doubravnický kostel Povýšení sv. Kříže i po barokní úpravě se stal úchvatnou dominantou obce i celého údolí řeky Svratky, rodovou hrobkou Pernštejnů a Mitrovských, farním chrámem doubravnické farnosti a skvělým architektonickým dílem, postupně naplněným řadou uměleckých děl (varhany Jana Výmoly, obrazy Franze Maulbertsche, sochy Ondřeje Schweigla aj.).

O obci Letonice můžeme mluvit, díky založení doubravnického kláštera, od začátku 13. století. Jestliže Štěpán z Medlova daroval v letech 1228-1231 novému klášteru patronátní právo nad kostelem v Letonicích, tento kostel zde již stál a fungoval alespoň několik let. Musel být postaven již ve větší osadě s dostatečným zázemím. Taková obec zde musela být nejméně od roku 1200. Kdyby se klášter Doubravnický, na čele s abatyší a pod ochranou Pernštejnů a jejich pokračovatelů, udržel a postupně vyvinul v duchovní centrum s odpovídající hospodářskou základnou, jako řada jiných moravských klášterů (Velehrad, Hradisko, Žďár nad Sázavou, Louka, Zábrdovice aj.), mohly se i dějiny Letonic ubírat jinou a významnější cestou pod ochranou svého klášterního patrona. Letonice však často, celkově či částečně, přecházely s výnosy i právem patronátním do vlastnictví řady menších majitelů, např. roku 1375 část obce patřila dominikánskému klášteru sv. Michala v Brně. V roce 1684 se pak obec nadlouho stala součástí kounického panství ve Slavkově. Uvedenou datací obce pominul důvod spojovat slavený rok 1278 s první zmínkou o Letonicích. Rok 1235 byl vepsán do náhrobní desky v předsíni kostela sv. Mikuláše v Letonicích na závěr oprav v roce 2007. Provedené průzkumy zdiva v nejstarší dochované části kostela (věž, předsíň) potvrdily, že vznik zdiva spadá do začátku 13. století.

Středem celé farnosti je stále farní kostel sv. Mikuláše. Starý kostel ze 13. století byl postaven na návrší nad obcí. Okolo roku 1350 jej vystřídala další chrámová stavba. Dnes na tomto místě stojí novější barokní chrámová stavba z roku 1699. Roku 1703 byla postavena podpůrná zeď se schodištěm, které bylo v polovině 20. století nahrazeno kameninovým. V roce 1767 byla nově zastřešena věž kostela. Kostel byl později rozšiřován a upravován v letech 1943-44 a 1969.

Z uvedeného patronátního práva nad letonickým kostelem však není patrné, zda-li šlo i o patronát nad farou. Nebyla-li v roce 1235 v Letonicích farnost s farářem, došlo k jejímu založení později, patrně v roce 1536. V důsledku politických a náboženských změn farnost později ale zanikla a tak byly Letonice v roce 1640 spojeny s farností Dražovice. Tak se Letonice staly na více jak 200 let součástí větší farnosti, která sama byla v letech 1652-1674 spravována z Rousínova. V roce 1849 byly Letonice povýšeny na samostatnou lokálii a prvním knězem zde byl 6. května 1851 ustanoven P. Antonín Horský (narozen r. 1797 v Dubu), malíř a hudebník, který však zemřel již 10. září 1852. Od 9. října 1852 zde byl lokalistou P. Florián Korčian (narozen r. 1805 v Pustiměři). Když byly roku 1861 Letonice povýšeny z lokálie na samostatnou farnost, stal se 30. října 1861 P. Florián Korčian letonickým prvofarářem. Farníci věnovali k založení farnosti 30 měr polí a 76 zlatých ročně. Dnes farnost Letonice patří do děkanství slavkovského, diecéze brněnské a je od roku 1998 opět řádně obsazena farářem, který spravuje i farnosti Dražovice a Křižanovice u Bučovic. Letonická farnost byla od svého vzniku spravována kněžími olomoucké diecéze. Po zřízení brněnského biskupství roku 1777 a obnovení samostatné duchovní správy a posléze i farnosti v Letonicích, je obsazována kněžími diecéze brněnské či řeholníky v duchovní správě. Farnost spravoval farář, který žil na faře (původní fara do roku 1640 byla na č. 47, dnes je na č. 120). V dějinách farnosti po roce 1861 byly i doby, kdy farnost byla spravována kněžími z okolí a to buď krátce do příchodu faráře (r. 1880 z Rostěnic, r. 1892-93 a 1963-64 z Dražovic, r. 1988 z Křižanovic), či i dlouhodobě, tj. v letech 1982-1988 z Dražovic a v letech 1988-1997 z Bučovic. Naopak někdy zase letonický farář krátkodobě zastupoval nebo delší čas spravoval okolní farnosti (Dražovice, Komořany, Křižanovice).

Nahoru