Jedna z křenovické dědiny (dle skutečné události)

Jakóbek Bednaříkůj vlastnil podsedek. Byla to pěkná chalópečka, jako vemalovaná. Měl ženo Marušo, měli spolem jen jedneho kluka a ten bel ženaté ve Vážanech. Vobóm táhlo juž k padesátce a že voba hleděli, tak se jim všecko dařilo, ať mákli na jakókoliv prácu. Až jednó: stréček Jakóbek, bylo to v březno, vozile kamení až z Vochoza do Slafkovskýho cukrovaro, nějak se zapotile náhle schládle, lehle a juž nestale.

Dostale kalupírke a za 4 neděle bele na marách. Tetka Maruša byla celá zófalá. Co já nebohá si tade počnu? Každé deň chodile na krchov, slibovale věrnost, že už sa nikdá nevdajó a že zvostanó počestnó vdovó. Ale čas zahojí rane a naša Maruša pomalo vodvykala juž tak často na krchov nechodila, ale začala chodit zato každó nedělo do Slafkova do kostela, dycky na ranní. Dyž šla z kostela, stavila se u panatáte Engelsráta (Žida)  a dyž ten jí lichotil, že je hezká jako panenský jablíčko, že be jí nigdo nehádal padesátko, ale tak pětatřicet, bela v sedmým nebo. Jak se zapéřila, dyž se k ní jednó přidal staré mládenec, nejaké Valecké z Hrušek, a voslovil ju mladá paní. „Já su už vdova“, povídá. A slovo dalo slovo a Velecké doprovázel Marušo až k chalupě. Každó nedělo šli spolu a jako náhodó vedli se pěkně za ruke.

Dyž mezi lidima bylo z toho hotový pozvižení, jako na truc říkale, že se hnedka nechajó zezdat. Lidi říkale: „Ještě není tne její ani půl roku v hrobě a juž se tahá s druhém chlapem. To svět neviděl. Taková tragačnica, že ju néni hanba, že se pod ňó zem neslehne, že ju červi za živa neprovrtajó.“  

Jednó v nedělo vodpoledně se sešle po požehnání v žundro před chalupó staré Spáčilke stará Horáčkovka, Spáčilka, tetka Rotrečka a stará Cénkovka na kus řeči. Jejich hlavním hovorem bele vdavke tetke Maruše. To se jenom pěstě zbíhale a hrozilo se k domu našé tetke Maruše. To be se jí mělo překazit, ale jak? Najednó se tetka Rotrečka ťukle do hlave a povídajó: „Já mám nápad, mosíte mně ale všecke tře pomoct. Ale hlavně mosíte mlčet.“ --- Dále si slovo ženy, že nic nigde neřeknó. Hned dale hlave dohromade jak to dopadlo, poslóchéte.

Bylo ke konco září, lidi vekopávale herteple a aji tetka Maruša chodile na rolí pomáhat. Belo to v pátek, přišla doma, bela už tma. Podojila dvě prče, dala bagónovi, najedla se a šla k sósedovi Nohélovi na kus řeči a při tom jim pomáhala lópat fazulu. Bylo už po desáté, dyž ponocné, staré Fuxa tróbil pod voknama a tak tetka Maruša dále dobró noc a šle dom. 

Dveři pak zastrčile na závoro, potmě se vyslíkle a šup do postele. Že bela nadřená, brzo usnula. Najednó slyšijó ráne na dvaři, probudijó se a tak v polospánko, poslóchajó a neklamó se, zase buch, buch zas buch! Tak dycky bóchal jejich Jakóbek, dyž se vracél z hospody vod stréčka Tabačníkovýho vod mostu dom! Skočile z postele, rožle si svíčko a pomalu se šórale ke dveřám. Zase buch, buch, buch! Zavolale: „Gdo je to tam?“ --- „Tvůj Jakóbek“. ---Takové hlas skutečně měl jen Jakóbek, bleskle hlavó tetky Maruše. Nohy se pod něma podlamujó, celá se třesó a ze strachem vodstrkujó závoro, votevřó a vtom chlap jako hora s beranicó na hlavě spadl jim jak široké, tak dlóhé do kuchyně na zem. 

Tetka Maruša klesajó jako podťatá na zem, svíčka jim padá z ruke a její „Ježišmarjajosef“ nigdo neslyší. Chcele stat, ale nohy jim vypověděle službo. Za maló chvílu přicházijó k sobě, celá se třesó, stávajó, nedívajó se na nic, ale utíkajó na dvůr, přeskakujó pargan a karé k sósedům. Ti ještě nespale. „Hanýšo, Hanýško,“ volajó na sósedko, „Jakóbek se ke mně vrátil.“ --- „To není možný“, říkajó stařa Nohélova. „Na mó dušo. Ještě se celá chvějo, poť se podívat, leží v kuchyni, vobličejem k zemi a plače.“ 

Hanýša utíká za svém starém, které už leží v posteli a vykládá mu to, ale von tomu nechce věřit, že si z něho dělajó kašpara. Ale  přece ho stáhle z postele a tak všeci tři dó předkem do baráko tetke Maruše. Stréček Nohel sebó vzale svíčko a pořádné čagan. Šli první. A co viděli: chlapa, které byl vycpané slámó, měl na sobě starý šate, hlavo měl vyřezanó z dýně a na ní beranico. „Te babe só ale mrche“, zvola stréček Nohelůj. Z tetke Maruše hnedka spadl všecek strach a všeci tři společně vtáhli panáka, které bel voblečené v takové staré kacabaji a gatěch, na důvr  a nechali ho tam do rána. 

Tetka Maruša se pomalu ubírajó do hajan, spínajó ruke nad prostopášnosťó lidskó, ale do rána už nespale. Ale vzale si z toho ponaučení, viděle v tem znamení a dyž přišel v nedělo ženich, tak mu řekle, že se už vdávat nebudó. Gdo to spískal, měle jakési tušení, mlčele a v ducho si povídale, že jim to voplatijó i s interesem. Jak se jim to podařilo, vo tem zas po druhý! 

(Zdroj: Vlastivědný sborník Křenovic u Slavkova, Pod Mohylou Míru 1959, zkráceno)



Nahoru