Pan Šembera a minorité

Bučovický zámek se zahradami Páni z Boskovic velmi přáli klášteru a kostelu minoritů v Brně. Vyhlédli si je za místo posledního odpočinku pro členy svého rodu. Jeden z předků pana Šembery učinil prý poslední vůli, podle které měly všecky statky rodiny Boskovických připadnouti minoritům, kdyby rodina ta vymřela po měči.

 A byly to statky velké a rozsáhlé, hojně vesnic, několik měst a hrady i zámky, neboť rod Boskoviců patřil k nejbohatším na Moravě. Závěť byla odevzdána klášterníkům a ti ji jako drahocenný majetek pečlivě uschovávali. Panu Šemberovi dělala ta závěť velké starosti, poněvadž právě on neměl žádných potomků, toliko dvě dcery. A byl by rád svým půvabným dcerám Anně a Kateřině zachoval všecek rodový majetek nezkrácený. Cítil, že mu zdraví neslouží a že se asi brzy rozloučí se světem. Přemýšlel, jak učiniti neplatnou onu nešťastnou závěť svého předka.

Jednoho zimního večera zabušil na dveře minoritského kláštera zvlášní jízdní posel se zprávou, že se pan Šembera na smrt roznemohl a poněvadž by si přál před smrtí své statky pozemské uspořádati, nemá kvardián meškat a hned přibýt na Bučovice, s sebou pak všechny důležité listiny vzíti. Kvardián nic nemeškal a ještě v noci ve velkém mraze a chumelení vypravil se na zámek bučovický.

Host zastal pána zabaleného v dekách, choulícího se v lenošce u krbu, z něhož mocný oheň sálal příjemné teplo do komnaty.
"Vítám tě, důstojnosti," přivítal pan Šembera slabým hlasem příchozího a nařizoval sluhovi: "Postav sem křeslo panu kvardiánovi, přines stůl a přichystej občerstvení!"
"Díky - díky!" - ukláněl se kvardián. "Bůh tě potěš, pane Šembero - jak pak je  se zdravím?" "Ach, špatně. Dnové mého života jsou již sečteni." "Netřeba zoufati - dokud jest duše v těle; spoléhej na milost Boží," těšil kvardián - usedaje do měkkého křesla ke krbu. "Pane kvardiáne, zdalipak jsi přinesl tu listinu, abych mohl do ní nahlédnouti?" ptal se Šembera hosta a zraky mu planuly. "Arciť, arciť že přinesl" - kvardián přinesl z pláště pouzdro a podal je panu Šemberovi.

Mezitím připravil sluha stůl s jídlem a nalil do pohárů vína. A promrzlý, cestou utrmácený kvardián rád přijal pohostinství páně Šembery a chutě se pustil do teplého jídla.
Pan Šembera otevřel pouzdro, vzal listinu s visutými pečetěmi a nahnul se nad krbem, aby lépe viděl, když vtom mu listina z ruky vypadla a v krbu chytla jasným plamenem. Kvardián vyskočil, převrhl stůl, rozlil víno a jídlo se rozsypalo po podlaze a přiskočil ke krbu aby listinu zachytil, ale marně si ruce popálil, listina již byla ta tam.
"Ach odpusť milý pane, ale sám vidíš, ruce se mi třesou, že ani listiny v nich neudržím." Kvardián zíral na Šemberu a nemohl uvěřiti tomu, čeho byl svědkem. Šebmera však pokračoval: "Pro tvůj klášter jsem však i já odkaz připravil a nechal sluhu přinést novou listinu." Kvardián se jal číst novou závěť a polohlasem si mumlal, "jeden lán pole ve vsi Maloměřicích, item naši zahrádku ve vsi Reslůvce, item 366 zlatých, za něž vždy v den naší smrti svatá mše zádušní sloužena býti má ... promiň pane, ale tyto věci nejsou na roveň tomu, co tvůj děd blahé paměti klášteru byl odkázal." "Jakpak medle měl bych já věděti, co bylo v listině, již před tvými zraky pohltili plameny?" Bránil se Jan Šebmera, kterému už se viditelně ulevilo, že i vstal a chodil po místnosti.

Host pohněvaně odejel a pan Šembera si mnul spokojeně ruce, že zachránil dcerám krásné statky. Zažil ještě radostné přípravy ke svatbě jejich a zemřel 30. dubna 1597.

 



Nahoru