U Zlatého jelena

Žil byl ve vesnici nedaleko odtud, zvané Mouřínov, jeden sedlák, který se jmenoval Hlad. Jeho statek byl největší v okolí, patřila mu téměř všechna pole a dokonce i kus lesa, ve kterém se právě nacházíte. Příjmení sedláka dokonale vystihovalo jeho povahu. Hladový byl ale po penězích a majetku. Kde koho se snažil okrást anebo alespoň ošidit. 

Jeho pacholci chodili v roztrhaných hadrech a boty vůbec neznali. Sedlákovi všichni sloužili jenom za kus žvance, kterému říkal jídlo, a za nocleh v maštali u koní nebo ve světnici, kde nebylo ani okénko a spalo se na troše slámy. 

Jednoho dne, bylo to zrovna koncem března, kdy se příroda začíná probouzet ze zimního spánku, přišel do vesnice pocestný. Protože byl celý prokřehlý a nikoho v Mouřínově neznal, zabouchal na vrata statku, kde bydlel Hlad. 

Sedlák jej chtěl napřed vyhnat, že prý teplo nebude rozdávat nějakým pobudům zadarmo. Pocestný byl ale chytrý člověk, protože už kus světa v životě prošel a tak hned sedlákovi říká, že to se rozumí, že to nechce zadarmo, že on by taky nikomu nic nedal zadarmo, a když ho sedlák nechá ohřát, tak toho nebude litovat. Hladovi se hned zablýsklo v očích, vidina snadného výdělku zvítězila. Pozval pocestného dál a říká si, že pokud ho ošálí, tak mu sebere alespoň šaty a boty pro pacholky. 

Když se pocestný trošku ohřál, už na něj sedlák spustil, jak se budou vyrovnávat za to ohřátí. Pocestný mu říká: „Vidím pane sedláku, že jste velice spořivý člověk, to vás velice ctí“. Sedlák dlouho od nikoho taková slova neslyšel. Velice ho to potěšilo a začal se pěkně nafukovat. Pocestný pokračoval: „Já vám povím, jak to svoje bohatství můžete ještě zvětšit“. Sedlák začínal být celý bez sebe a dokonce podal pocestnému hrnek teplé vody. Ten pokračoval: „Vezmete na Velký pátek o velikonocích, to je za týden, všechny svoje peníze a půjdete do lesa až tam, kde jsou hranice vašich pozemků. Na nejvyšším místě poskládáte na zemi z peněz obrázek jelena. Nesmí vám ale zůstat ani jeden groš, jinak se kouzlo nepovede a vy své úspory ztratíte. V pravé poledne jelen vstane ze země a půjde se napást. Tam kde zahrabe pravým předním kopytem, je zakopán poklad. Vy musíte počkat, až se jelen napase a zase si lehne, abyste ho mohl posbírat. Nakonec vykopete poklad a bude z vás boháč.“ 

Když pocestný domluvil, Hlad ho vystrkoval ze dveří, že prý si tepla nabral dost, tak ať už jde. Hned začal obcházet všechny skrýše, v nichž měl poschovávané peníze. Potom je všechny nasypal do truhly a už se nemohl dočkat Velikonoc. Na Velký pátek ráno, ještě bylo šero, se smýkal z Mouřínova směrem k lesu. Byla to pořádná fuška, protože jeho pozemky se táhly hodně daleko a také do kopce. Když přišel na nejvyšší vrchol svých pozemků, bylo už slunce hodně vysoko a poledne se kvapem blížilo. Rychle se dal do práce a začal skládat jelena. Když dílo dokončil, sedl si na pařez a čekal, co se bude dít. Jelen se v poledním slunci tak blýskal, že vypadal jako ze zlata. Sedlák sedí, hledí, a protože nebyl zvyklý těžce pracovat, tak usnul. 

Najednou ho probudil strašný rámus. Začala hrozná bouřka, nebe se setmělo, hromy a blesky svištěly vzduchem, studený liják a kroupy bušily do všeho nepředstavitelnou silou. Kolem sedláka padaly stromy a vítr zvedal spadané listí. Zvednul i poskládaného jelena, jenomže ten se nešel napást, jak mu řekl pocestný, ale vítr s ním zatočil a rozfoukal ho do celého světa. 

Sedlák, když to viděl, tak mu z toho úplně přeskočilo. Našel jej až za týden hajný, který obcházel svůj revír hned vedle. Hlad prý seděl na pařezu a pořád blábolil něco o Zlatém jelenu. Hajný jej zavedl domů na statek, ale sedlák už se nikdy nevzpamatoval. Pořád jen blábolil o Zlatém jelenu. Služebnictvo mu všechno uteklo, statek se rozpadnul a zůstal mu jen hlad. 

Od té doby začali lidé z okolí tomuto místu říkat U ZLATÉHO JELENA.

Nahoru